Česky
Slovensky
Blog
Poslední články
Přeložila jsem pro vás několik kapitol z diplomové práce Tami E. Breazeale. Ta se také dotýká tématu nošení miminek...
ATTACHMENT PARENTING: Praktická cesta k redukci emocionálních poruch a k podoře citově vyrovnaných dětí
| několik kapitol z diplomové práce Faculty of Bethel College Tami E. Breazeale |
termín Attachment parenting záměrně nebude v textu přeložen, protože jde o poměrně komplikovaný termín. Snad by se dal posat jako "rodičovský přístup založený na pevných citových vazbách" |
Attachment Parenting - Definice
Jedna z možností jak zabránit dalšímu šíření emocionálních poruch se nazývá "Attachment Parenting" (Granju, 1999; Sears 1995a, Sears&Sears, 1993). Jedná se o soubor dovedností a chování rodičů, které mají za cíl vytvořit silné vztahy mezi pečující osobou a právě narozeným dítětem. Hnutí Attachment Parenting, které bylo zpopularizováno doktorem Williamem Searsem a jeho ženou Marthou Sears R.N., autory víc jak tuctu knih o rodičovství, má možnost změnit pohled naší kultury na řádnou péči o kojence na styl péče, který aktivně podporuje pevné vztahy. Attachment Parenting je způsob rodičovství, kdy rodiče rozpoznají a akceptují jedinečnou povahu a potřeby svého dítěte a snaží se přistupovat k dětským fyzickým, duševním a emocionálním potřebám vnímavě a s důsledností. Rodiče praktikující Attachment Parenting si uvědomují zásadní důležitost pouta mezi matkou a dítětem při emocionálním rozvoji kojenců a batolat. Tito rodiče si jsou také vědomi důležitosti vztahu mezi dítětem a otcem, který, ačkoliv zpočátku v druhotném postavení vůči roli matky, je neméně klíčový pro zdravý rozvoj dítěte. Attachment Parenting staví na pěti základních principech péče o dítě. První princip si vysoce cení hodnoty signálu dětského pláče a nařizuje rychlou a citlivou reakci na dětský pláč bez ohlednu na denní či noční hodinu. Dalšími dvěma jsou "pouto porodu" - odložení jakýchkoli odlučujících nebo rutinních úkonů po porodu až dokud nestráví rodina nějakou dobu o samotě, aby se vzájemně poznala, a systém "rooming-in" raději než ponechání dítěte na noc u sester. Dále je tu společné spaní, které může mít mnoho forem, ale nejčastěji se jedná o spaní v posteli u rodičů. A konečně nošení kojenců v jemných látkových nosítkách jako klokankách nebo šátcích raději, než spoléhání na umělohmotné sedačky a kočárky. Tyto praktiky, jednotlivě nebo všechny najednou, pomáhají vytvořit nejlepší prostředí pro vzájemné vztahy rodičů a dětí.
Nošení dětí
Attachment parenting využívá nošení dětí v látkovém nosítku jako klokanka nebo šátek jako prostředek k podpoře tvorby vzájemných vazeb mezi dítětem a rodiči a jejich schopnosti reagovat na dětské podněty. Ačkoliv je to v naší kultuře něco neobvyklého, nošení dětí bylo obvyklé ve všech kulturách po celou lidskou historii a je stále v některých částech světa rozšířené i v dnešní době. Používání šátků a jiných látkových nosítek přináší navíc ještě další výhody - při nošení dítěte má matka volné ruce, může kojit a také zvládne nejrůznější domácí či jiné práce zatímco se stará o své dítě.
Nošení, pláč a vazba
Děti, které jsou nošeny, pláčí a naříkají méne, než děti, které většinu dne stráví bez fyzického kontaktu se svými rodiči. Ve studii Hunzikera a Barra (1986) zaměřené na zvýšení intenzity nošení a jeho vlivu na pláč kojence se ukázalo, že více nošení přes den redukuje délku pláče i jeho intenzitu. V této studii, zahrnující 99 párů matek s kojenci, byla experimentální skupina (49 párů) vybavena látkovými nosítky a byla požádána, aby byly děti nošeny po dobu 8 týdnů minimálně 3 hodiny denně v době, kdy děti obvykle nepláčou ani se nekrmí. Ukázalo se, že ve věku 6 týdnů, kdy v západní společnosti brečí miminka nejvíce, plakala slupina nošených dětí o 43% méně než děti z kontrolní skupiny; to bylo asi o jednu hodinu pláče denně méně. Tyto děti se také kojily častěji (ale ne déle) a byly během dne tišší a déle vzhůru než děti z kontrolní skupiny. Doba kdy je dítě vzhůru a je potichu je pediatry a dětskými vývojovými psychology považována za dobu, kdy je dítě nejvíce schopné učení. (Sears, 1995a; Sears & Sears, 1993).
Jak ukazuje studie párů matek s dětmi od Anisfelda, Caspera, Nozyce, a Cunninghama (1990), vývoj vztahů je ovlivněn nošením kojenců také. Na rozdíl od Hunzikerovy studie, která byla zaměřena na kanadské matky střední třídy, tato studie počítala s účastí matek z prostředí nižších tříd národnostních menšin velkých měst Spojených států. Studie Anisfelda a kol. zkoumala 49 párů. Studie chtěla ověřit, zda matky nosící první tři měsíce své děti v látkových nosítkách budou vůči nim po 90 dnech citlivější a vnímavější než matky, které děti přenášejí v plastikových sedačkách, a dále, zda toto vnímavější chování bude mít souvislost s pevností vazby dítěte v jeho 13 měsících. Skutečně, hypotézy autorů se ukázaly být správné. Nejen, že běhěm prvního roku života byly matky nošených dětí vůči nim vnímavější, ale 83% jejich dětí k nim ve věku 13 měsíců mělo pevné citové pouto. To bylo srovnáno s kontrolní skupinou, ve které mělo pevný vztah s matkou jen 38% dětí. V kontrolní skupině kuriózně používaly látková nosítka jako doplněk k autosedačkám 4 maminky a tři z nich měly se svými dětmi pevný vztah. Autoři také zaznamenali, že vysoké procento nestandartních vztahů v rámci kontrolní skupiny (38,5%) je shodné s existujícími daty o vztazích matky s dítětem z obdobných městských populací nižšího sociálního statusu. Bylo jasné, že delší nošení kojenců v látkových nosítkách značně zvyšuje šance na to, že mezi matkou a dítětem budou pevné citové vazby a zasloužilo by intervenování za vyzkoušení ve vysoce rizikových populacích.
"Klokankování"- metoda péče o kojence
Velký díl dalšího výzkumu důležitosti fyzického kontaktu rodičů a kojenců vzešel z praktikování "klokankování" u nedonošených dětí. Klokankování původně vzniklo v guatemalských centrech péče o matky, kde je nedostatek inkubátorů vedl k umisťování nedonošenců přímo na tělo matky pod oblečení, aby se udrželi v teple. Brzy se přišlo na to, že je klokankování pro nedonošená miminka velmi prospěšné. Dovoluje jim lépe regulovat srdeční tep a dýchání, miminka lépe spí, rychleji přibývají na váze, pláčí méně a jsou dříve propuštěni z nemocnice než nedonošenci, kteří "klokánkováni" nebyli (Sears, 1995b).
Také se ukázalo, že klokánkování utužuje vzájemné pouto rodičů a dítěte (Tessier et al., 1998). Ve studii 488 nedonošenců z kolumbijské Bogoty se ukázalo, že kromě fyziologických výhod klokankování se na matkách, starajících se o své děti tímto způsobem, projevoval nejen silnější efekt vzájemného připoutání a změna vnímavosti vůči dítěti, ale také psychologický efekt, díky kterému se matky praktikující klokankování cítily schopnější starat se o dítě, i když změny ve zdravotním vývoji vyžadovaly delší hospitalizaci.
Studie se zaměřovaly také na klokankování miminek donošených a zjistily, že klokankování pomáhá podporovat zdravou tělesnou teplotu a úroveň cukru a zároveň snižuje dobu pláče termínových miminek (Cash & O Quinn, 1996). Případové studie o aplikaci klokankování na nedonošená dvojčata a jejich dospělé rodiče (Dombrowski et al., 2000) a na donošená miminka a jejich matky potýkající se s problémy při kojení (Meyer & Anderson, 1999) také ukázaly fyzické i emocionální výhody pro matky a jejich děti.
Antropologické důkazy
Podle Lozoffovy a Brittenhamovy (1979) studie charakteristických rysů péče o kojence v lovecko-sběračských a dalších preindustriálních společnostech bylo dlouho jediným vzorem lidské péče o kojence jeho nošení. Vědci přišli na to, že ještě nelezoucí děti jsou nošeny před 50% času ve všech studovaných lovecko-sběračských společnostech. Tyto matky často nosily své děti až do batolecího věku. Mezi kmenem !Kung z kalaharské pouště takové nošení dovolovalo především nerušené kojení, zatímco u jiných kmenů bylo kojení "na požádání". Tyto děti většinou obdržely urychlenou odpověď na pláč. Oproti západnímu názoru, že děti, o které se bude takto pečovat, budou příliš závislé, se ukázalo, že tyto děti se od matky osamostatňují daleko dříve, dobrovolně trávíc víc než polovinu času s otcem nebo s vrstevníky ve věku 2 až 4 let. Ve všech studovaných preindustriálních polečnostech nebyly děti nošeny v takové míře jako mezi lovci-sběrači, ale mataka zůstávala i tam primárním pečovatelem, spala s dítětem v jedné posteli a dítě bylo kojeno nejméně do dvou let. Vědci pozorovali, že za těchto okolností většinou dostávalo plačící dítě rychlou, přiměřenou a laskavou odpověď . Autoři zaznamenali, že situace dětí ze Spojených států se od těchto vzorce radikálně liší, děti stráví v kontaktu se svým rodičem jen čvrtinu času díky rozšíření plastikových autosedaček, židliček, kolébek a hracích dek, přesně podle doporučení pediatrů, že dítě potřebuje vlastní postýlku, což vyúsťuje ve smutnou statistiku, že přes 43 % epizod pláče amerických dětí je ignorováno (Blackwell, 2000; Lozoff & Brittenham, 1979).
Srovnávací studium složení lidského mléka (Lozoff & Brittenham, 1979; McKenna et al., 1993). vedlo k přesvědčení, že lidé své kojence nosili. Mléko u savců, kteří mezi kojením svá mláďata schovávali nebo nechávali v hnízdech nebo na bezpečných místech, má mnoho proteinů a tuků. Mléko u savců, kteří svá mláďata přenášejí s sebou nebo které mláďata následují či s matkou hibernují, má tuků a proteinů málo. Liské mléko je na proteiny a tuky poměrně chudé, což svědčí pro velmi časté kojení a bohatý mateřský kontakt, jako ideální vzorec péče i kojence. Ať už věříte v to, že se lidé vyvinuli, nebo je stvořil Bůh, přímo z našeho mléka je jasné, že atky mají své děti nosit s sebou.
S laskavým svolením autorky Tami E. Breazeale přeložila Věra Kalousková.
Celou práci můžete číst na adrese http://www.visi.com/~jlb/thesis.html
Podobné články
Přidejte komentář
Buďte první, kdo okomentuje "Attachment parenting"
Pole označené hvězdičkou jsou povinná. *