MENU


 737 810 265    info@nosenideti.cz

Kateřina Neubauerová: Ad Návrat k indiánským babičkám

09. 12. 2006
Zkušenosti a zážitky
Autorka článku své dítě nosila v šátku a nošení věnovala také svou bakalářskou práci. Čtěte více...

Ad Návrat k indiánským babičkám

Autor: Kateřina Neubauerová, Děti a my 4/05


Už v době, kdy jsme čekali na příchod naší dcerky, jsem byla rozhodnutá, že šátek budeme používat. Dnes je Aničce devět měsíců a v šátku je stále spokojená. Vzhledem k tomu, že se mé mateřství překrývá s dokončením vysoké školy, rozhodla jsem věnovat svou bakalářskou práci právě tématu šátkování. Po hlubším nahlédnutí do problematiky se mi ukázal šátek ve zcela novém světle. Jeho klady zůstávají, ale jsou tu také rizika, která přicházejí v okamžiku, kdy dítě začíná projevovat svobodnou vůli.

Anička přišla na svět o tři týdny dříve. Byla maličká a křehká. Do šátku jsem se ji odvážila vložit až měsíc po porodu, tedy po ukončení novorozeneckého období, kdy to nejvíce potřebuje. Nyní toho trochu lituji, protože v čase, kdy moji maximální blízkost těsně po porodu potřebovala nejvíce, ji neměla. Zvláště když se narodila císařským řezem, by bylo výborné ji co nejdříve umístit na tělo matky...

Na šátek jsme si obě zvykly. Mně to trvalo trochu déle, protože rodina, která nebyla smířena s netradičním způsobem přenášení miminek, mne častovala argumenty, proč se mám úmyslu nosit Anynku na svém těle vzdát."Bude mít křivá záda. Poškodíš jí kyčle. Udusí se ti tam. Co když zakopneš a upadnete. Rozmazlíš ji."Tyto obavy jsem slýchávala ze strany nejbližších, ale i od kolemjdoucích lidí ve městě. Samotnou mne znejišťovali, zda dělám dobře. Proto jsem také tak dlouho otálela, než jsme šátek začlenily do našeho životního stylu.
Ze začátku jsem občas sklouzla do nejistoty, kdy jsem si říkala, zda tam přece jen není zkroucená. Jestli se jí dobře spí. A zda jí není příliš velké teplo a nebo zda jí netáhne na zádíčka. Z psychologického hlediska jsem věděla, že dělám dobře, ale co se týče fyziologie, už jsem si tak jistá nebyla. Proto jsem začala podrobněji studovat problematiku nošení dětí v šátku.

Po čase společného soužití jsem dceru přestala vnímat jako naprosto bezbrannou a křehkou bytost, jak tomu bylo v prvních týdnech a argumenty skeptiků mne už neznejišťovaly. Doma byl šátek velký pomocník. Když jsem měla práci a Anička zrovna toužila po mé společnosti, dala jsem ji do šátku a pracovaly jsme spolu. Práce mi sice šla pomaleji, protože jsem musela dávat pozor, abych ji neuhodila při mytí nádobí nebo nespálila při žehlení, ale cítila jsem se soustředěnější na to, co dělám. S manželem jsme nemuseli přestat chodit do přírody, kam bychom se s kočárkem nedostali. Anička se pohupovala tak, jak tomu bylo v prenatálním období. V zimě jsme se spolu proháněly na běžkách. Výlety do centra Prahy nebyly tak stresující záležitostí, jak by tomu bylo s kočárkem. Dostala jsem se všude, kde jsem chtěla.

Prvních šest měsíců bylo společné cestování pohádkou pro obě. Poté však Anička začala prosazovat svou vůli. Když už bylo těžké udržet Aničku v klidu pěkně zachumlanou pod bundou, přestalo být šátkování pouze idylkou. Zezačátku, když se ještě nestavěla, se dala situace zvládnout. Vyndala ven ručičky, tahala spolusedící za rukáv a prozkoumávala jim tašky. Nestalo se mi, že by se kvůli tomu někdo rozčílil, ale uvědomovala jsem si, že jí to nemohu dovolit.

Čas letěl a bylo jí osm měsíců. Už se naučila si stoupat a teď teprve začaly potíže. Sedly jsme si do metra a holčička se okamžitě vzepřela o sedačku a stála. Natahovala se na okýnko, zábradlí, lidi kolem sebe.Usměrnit ji bylo těžké. Pozorovatel se diví, co vidí. Matka se pere se svým dítětem. Nezvládá je. Někteří ji osloví:"Je ti vedro?"Asi máš málo pohybu?" Téměř všichni spolucestující v metru na nás upírají své zraky. Je to těžká zkouška. Tlak společnosti v takové chvíli je velký. Není totiž zvyklá na novinku, která tu však už jednou byla za našich prarodičů. Matka má dvě možnosti, buď pevně obejme dítě a vydrží jeho křik v přítomnosti nevěřícně kroutících hlav, nebo mu vyhoví. Tím však bere svému potomkovi jistotu, která pramení z víry, že rodiče jsou silnější a ochrání ho. Pokud se situace opakuje, naučí se, že může se svými rodiči manipulovat. Pak je vystaveno velkému napětí a rodiče mohou začít šátek proklínat.

Nyní už při delším cestování nedokáže Anynka klidně sedět. Potřebuje zabavit. V létě je jí v pevném obětí teplo. Už umí sedět a není tedy ochuzena o spoustu vjemů, které mohla dříve přijímat pouze z šátku. Dříve nekladla odpor a nyní si prosazuje svou a není lehké ji usměrnit. To vše jsou vše důvody, proč bychom měly začít užívat na cestách častěji kočárek než šátek. Říkám měly, protože je těžké se šátku vzdát. Proto je střídáme. Pokud máme delší dobu cestovat a není na překážku vzít s sebou kočár, dávám mu přednost. Když ale vím, že cesta bude spíše pouze o přecházení a krátkodobém ježdění v MHD, je lepší šátek.

Nedokážu se vzdát šátku, a tak se snažím vyhnout obtížným situacím, jakým je boj s dcerou o prosazení vůle. Věřím, že až bude zase o něco starší, nechá si vysvětlit, že musí zrovna teď sedět a nošení se stane opět pohádkou pro obě dvě.

 

Článek vyšel v časpolise Děti a my nakladatelství Portál. Na internetu ho v původním umístění najedete na stránkách Portálu zde.

 





Podobné články


Přidejte komentář

Buďte první, kdo okomentuje "Kateřina Neubauerová: Ad Návrat k indiánským babičkám"
Pole označené hvězdičkou jsou povinná. *



.


KOŠÍK

Váš nákupní košík je prázdný.