Česky
Slovensky
Blog
Poslední články
Druhý příběh o tom, jak se člověk může o nošení dozvědět a jaká nosítka může vyzkoušet.
Má nosící historie
příběh druhý
... začala celkem prozaicky - potřebou poponášet Aninku tam, kde to s kočárkem nejde. Pro manžela to byl ponejvíce důvod turisticko-outdoorový, pro mě spíš praktický, nedařilo se mi jednou rukou manipulovat s kočárem a druhou držet vodítko se psem (který se samozřejmě vždycky snažil dostat úplně jinam, než kudy jsem já chtěla a mohla jet). A tak, ačkoli jsme se na tuto situaci připravovali již v těhotenství a pořídili proto pořádný terénní, multifunkční, nerozbitý a kdovíjaký ještě kočárek, začali jsme se záhy rozhlížet po nějakém nosítku.
 |
V tu dobu jsme neměli ani nejmenší ponětí o ergonomickém nošení, tudíž naše první myšlenka patřila pochopitelně klokance. Dneska jsme rádi, že zůstalo jen u myšlenky :) Když jsme usoudili, že by tedy bylo fajn nějaké nosidlo pořídit, nebyli jsme naštěstí ukvapení a snažili se zjistit si nějaké informace, hledat alternativy (představa dítka bimbajícího se čelem ven z klokanky nás úplně nelákala) a porovnat vlastnosti a ceny.. pročetla jsem si několik odkazů a diskusí a netrvalo dlouho a objevili jsme Manducu. Popisu ergonomického nošení se nemohla pochopitelně žádná klokanka rovnat, a tak jsme neváhali a i přes vyšší investici, než byla původně v plánu, jsme ji objednali. A tak v necelých čtyřech týdnech byla Andulka poprvé veleopatrně poponesena :) Obě jsme z toho byly nadšené, Anička vyjádřila svůj jednoznačný souhlas (jako se vším v celém šestinedělí) tím, že už během nasazování ramenních popruhů usnula a já zažívala báječný a nepopsatelný pocit (asi jako každá..) z blízkosti malé voňavé žežulky a volných rukou k tomu.. po pár chvílích nejistoty a prvních opatrných krocích jsme se kurážně vydaly i ven, zvládly jsme na první pokus asi desetiminutovou cestu k mým rodičům, pochlubit se a ukázat, jaké jsme šikulky. Tam jsme podle očekávání poprvé narazily na nepochopení ("proč ji v tom takhle taháš, vždyť má kulatá záda!"), nicméně tou dobou už jsem měla dostatečně načteno, abych byla s to obhájit svoje konání a Aninku jsem si hrdě zase donesla domů. |
A v průběhu tohohle dění se prostě tak nějak samozřejmě stala Anička nošenkou a maminka nosnicí hrdě se k tomuto titulu hlásící :-) Po skončení šestinedělí jsem už dovolila nosit i tatínkovi a tak jsme si vesele nosítkovali celé léto, včetně dovolené v jižních Čechách, náramně jsme si to užívali a ani o jiných variantách neuvažovali, dokud jsem si zase po nějaké době nenapsala s kamarádkou, která má o měsíc starší dcerku. Líčila mi v e-mailu šátkování a domluvily jsme se na setkání, abych to mohla pořádně omrknout. Do cukrárny na latté jsme došly v Manduce, a kamarádka s dcerkou uvázanou v jakési pružné látce. Popovídaly jsme, zhodnotily vzájemně klady, dokonce jsem i ozkoušela, a po pár dnech přemýšlení jsem spěchala do Prioru pro tu pěknou pružnou metráž, do které vázala kamarádka. Veleopatrně jsem si s pětiměsíční Aničkou zkoušela dvojitý kříž a když jsem zjistila, že to fakt funguje a že se "to hodí" i k sukni a vůbec, že je to takové příjemnější a ženštější, Manduca šla do skříně :-)
 |
Vzala jsem tenhle náš pseudo-šátek výjimečně s sebou i na nákup, že pro jednou bychom nemuseli skládat do auta podvozek kočáru a na něj přicvakávat autosedačku, ale že si Aninku pěkně vyndám a ponesu při nakupování v předem připraveném úvazu. A jak si tak brouzdáme supermarketem, objevila jsem něco dosud nevídaného (tedy aspoň u nás na maloměstě) - jinou nosnici! Stála mezi regály s dceruškou profesionálně uvázanou v opravdickém šátku a na zádech!! S úsměvem a pocitem sounáležitosti jsem se šla "družit" a po opětovaném pozdravu doprovázeném úsměvem mi to nedalo poznamenat, že je to príma i tady u nás potkat někoho, kdo nosí.. nedlouho na to jsem byla "prásknuta" zde na ND v diskusi "Kde jsou všechny šátkařky?", což jsem ovšem tehdy ještě netušila a musela jsem se pak zpětně dohledat :-) Psala o mě, že jsem nesla v nějaké "pavučince", nicméně že jsem měla "moc pěkně uvázáno". Nedá mi to podotknout, že s touhle zasloužilou nosnicí jsme teď díky ND blízké přítelkyně.. Netrvalo dlouho a narazila jsem i na třetí důležitou nosnici z mého okolí, nejdřív jen nezávazné setkání, následovala velká spousta praktických informací, za které jsem jí moc vděčná, a završilo se to založením mostecké diskuse na stránkách ND a pořízením našeho prvního opravdického šátku - Anny od Storchenwiege, jak jinak než Anička v Aničce, že.. |
Manžel nejdřív pohlížel na šátky (a jejich ceny) s nedůvěrou, po čase se to v něm zlomilo a šátek vzal na milost, rozhodující roli v tom hrál i fakt, že sám si na Manduce nebyl schopen zacvaknout přezku na zádech, kdežto šátek uvázal sám poměrně snadno. Na společné výlety dál dával přednost "chlapské outdoorové" Manduce, ale když bylo potřeba, aby Aninku pohlídal a vyrazil s ní ven, zatímco já nejsem k dispozici, vázal bez nejmenšího problému šátek.
| Během nošení jsme se setkali s příznivějšími i méně příznivými reakcemi, myslím, že všichni, kteří nosí, vědí, o čem mluvím; zajímavé je, že mnohem víc pozitivních reakcí slýchávám teď, kdy už naši za pár dní dvouleťačku nosím téměř výhradně jen na zádech v krásné batolecí Pandě, kterou jsme vyměnili za Manducu, když jí Anička v devatenácti měsících odrostla. Málokdo si pamatuje, že za časů našich babiček a prababiček to jinak nebývalo, než že maminka nahodila dítko na záda a šla pracovat na pole.. Když jsme se šátkem začínali, nosila jsem s sebou pro posílení svého sebevědomí a pro snadnější argumentaci okolí fotky "tradičního nošení" odsud z ND, jak české či moravské matky s nůšemi a loktušemi, tak přírodní národy.. kritizující dámy (taky zvláštní, od mužských jsem vždy slyšela jen "Jéé, já bych se taky tak nosil.. na těch prsou :-) " ) po shlédnutí těchto fotek se většinou alespoň přestaly navážet do toho, že dcerce křivím záda a zda slyším, jestli dýchá, svoje vrstevníky jsem navíc přiměla o tom přemýšlet ("Evropská šlechta v nějakém 18. století z rozmaru položila děti do kočárků, ale co bylo před tím?") a několik mých známých a kamarádek novo-nosnic nosí (doufám) i díky mému vzoru :-) |  |
Ačkoli to nebylo vždycky jednoduché, zejména ve vztahu k okolí, my doma máme jasno a nošení je pro nás jednoznačná volba. A pevně doufáme, že k naší první nošence brzy přibude nějaká/ý další...
Rian
Podobné články
Přidejte komentář
Buďte první, kdo okomentuje "Má nosící historie - 2"
Pole označené hvězdičkou jsou povinná. *